Máme tři hlavní způsoby, kterými manipulujeme s našimi negativními pocity, abychom si je nemuseli přiznat a prožívat je:

• Jejich potlačování nebo ovládnutí
• Projevování pocitů
• Uhýbání před nimi

1. Potlačení a ovládnutí

Jsou to nejčastější způsoby, kterými pocity odsouváme a potlačujeme. Při potlačení se to stane nevědomě; při ovládnutí se to děje vědomě. Nechceme být svými pocity znepokojováni a kromě toho nevíme, co jiného bychom s nimi mohli udělat. Jistým způsobem kvůli nim trpíme a pokoušíme se dál fungovat, jak nejlépe umíme. Rozhodnutí ovládnout nebo potlačit určité pocity je v souladu s našimi nevědomými programy, které si všichni přinášíme v sobě jako důsledky sociálních zvyklostí a rodinné výchovy. Tlak potlačených emocí se později pociťuje jako podrážděnost, náhlé změny nálady, svalové napětí v krční oblasti a v zádech, bolesti hlavy, křeče, menstruační poruchy, zánět tlustého střeva, trávicí potíže, nespavost, hypertenze, alergie a další tělesná onemocnění.
K potlačení emoce došlo, protože v nás vyvolávala tolik provinilosti a strachu, že nebylo vůbec možné ji vědomě prožívat. Jakmile hrozilo, že se takové pocity objeví, okamžitě se zatlačily do podvědomí. S potlačenou emocí se pak manipuluje mnoha způsoby, aby byla jistota, že zůstane potlačená a že si ji neuvědomíme. Z těchto mechanismů, používaných myslí s úmyslem udržet emoce potlačené, jsou patrně nejznámější popření a projekce, jelikož mají sklon objevovat se společně a vzájemně se posilovat. Popření má za následek dozrávání hlavních emočních bloků. Obvykle bývá provázené mechanismem projekce. Kvůli provinilosti a strachu potlačíme vyvstávající emoci a popřeme její přítomnost v sobě. Místo abychom ji procítili, promítneme ji do okolí a do lidí kolem sebe. Máme dojem, jako by patřila ´jim´. ´Oni´ se pak stanou nepřáteli a mysl vyhledá a najde si ospravedlnění, aby mohla svou projekci posílit. Vina se přisoudí lidem, místům, institucím, stravě, klimatickým podmínkám, astrologickým událostem, sociálním podmínkám, osudu, Bohu, náhodě, ďáblu, cizincům, etnickým skupinám, politickým rivalům a dalším věcem mimo nás. Projekce je hlavním mechanismem, používaným v dnešním světě. Nachází si důvody pro všechny války, sváry a občanské nepokoje. Nenávist k nepříteli se dokonce podporuje, aby se tak člověk stal ´dobrým občanem´. Mechanismus projekce je za všemi útoky, násilnostmi, agresí, i za všemi formami sociální destrukce.

2. Projevování

Tímto mechanismem se emoce ventiluje, projevuje se slovně nebo řečí těla a ztvárňuje se neutuchajícím množstvím projevů. Projevy negativních emocí umožňují vypustit tolik z vnitřního tlaku, že zbytek se může potlačit. To je velmi důležité pochopit, protože mnoho lidí v dnešní společnosti se domnívá, že se osvobodí od svých emocí tím, že je budou bez zábran dávat najevo. Fakta dokazují opak. Emocionální projevy vedou za prvé k tomu, že dochází k jejich posilování a dodává jim to víc energie. A za druhé projevování emocí jen umožní odsunout jejich zbytek mimo vědomí.
Jestli bude u dotyčného jedince převažovat projevování nebo potlačování, závisí na jeho výchově v dětství, na současných kulturních normách, na zvyklostech a na médiích. V důsledku nepochopení práce Sigmunda Freuda a psychoanalýzy je teď v módě dávat najevo emoce zcela bez zábran. Freud poukázal na to, že potlačování je příčinou neurózy; dávat je najevo bylo mylně považováno za léčivé. Tento nesprávný výklad vedl ke shovívavosti k sobě samému na úkor druhých. Freud v klasické psychoanalýze ve skutečnosti říká, že potlačený impulz nebo pocit má být neutralizován, sublimován, socializován a převeden do konstruktivních projevů laskavosti, do činnosti a tvořivosti. Když své negativní pocity vychrlíme na ostatní, vnímají to jako útok a na oplátku jsou nuceni svoje emoce potlačit, projevit, nebo před nimi uhýbat: projevování negativity tak vede k poškozování a k ničení vztahů. Daleko lepší alternativou je převzít odpovědnost za své pocity a neutralizovat je. Pak jsou k dispozici pro vyjádření jen pozitivní pocity.

3. Uhýbání

Uhýbání před pocity je snahou vyhýbat se jim prostřednictvím rozptýlení. Toto unikání je páteří zábavního a alkoholového průmyslu a je i cestou workoholismu. Unikání a vyhýbání se vnitřnímu uvědomování je sociálně tolerovaný mechanismus. Můžem uhýbat před svým vnitřním já a bránit se svým pocitům bezpočtem aktivit, z nichž mnohé se potom, když zesílí, mohou nakonec stát závislostí. Lidé se zoufale snaží, aby si nic z toho všeho neuvědomovali. Můžeme vidět, jak často v momentu, kdy vstoupí do místnosti, honem zapnou televizor a chodí pak kolem dokola jako v polosnu, neustále programovaní tím, co se do nich řine. Bojí se setkat se sebou samými, mají strach zůstat i jen chvíli sami. Proto všechny ty nepřetržité horečnaté aktivity: neustálé společenské styky, hovory, psaní textových zpráv, přehrávání hudby, činnosti, cestování, vyhlídkové zájezdy, nakupování, přejídání, hazardní hry, polykání tablet, užívání drog a koktejlové párty.

Mnohé z výše uvedených únikových mechanismů člověka poškozují, jsou stresující a neúčinné. Každý z nich sám o sobě vyžaduje zvýšené množství energie. K obraně proti narůstajícímu tlaku odmítaných a potlačovaných pocitů je zapotřebí enormní množství energie. Postupně se snižuje úroveň vědomí a vývoj se zpomaluje. Ztrácí se tvořivost, energie i skutečný zájem o ostatní. Dochází k zastavení duchovního růstu a nakonec i k přibývání fyzických a emocionálních onemocnění, chorob, ke stárnutí a k předčasné smrti. Promítání potlačovaných emocí na ostatní má za následek sociální problémy, rozhádanost, narůstání sobeckosti a bezohlednosti, která je pro naši současnou společnost typická. Nejvýrazněji ze všeho se projevuje neschopnost mít jiného člověka skutečně rád a důvěřovat mu, což ústí v sociální izolaci a sebenenávist.